Úspěšný dosled
Úspěšný dosled
Dne 26.5. 2011 jsem byl požádán o dosled divočáka. Kamarád vystřelil ve čtyři hodiny ráno na prase na okraji louky pod strmými svahy Jizerských hor. Po ráně všichni divočáci zmizeli, těžko hledal nástřel. Požádal mě tedy o dosled. Po sedmé hodině jsem odložil mého dvouletého Hannoverského barváře Arona cca 20m od předpokládaného nástřelu a šel jsem nástřel ohledat. Nenašel jsem nic. Vyměnil jsem Aronovi obojek, rozvinul barvářský řemen a šli jsme na to. Po chvíly pes označil barvu a zalehl do řemenu. Z lesního komplexu vybíhá mezi louky potok obklopený olšovím. Předpokládal jsem, že prase najdeme v potoce zhaslé. Aron přešel potok a pokračoval již volnějším tempem ven z olšoví na louku. Zdálo se mi to divné, ale podle důležitého pořekadla „pes má vždy pravdu“ jsem ho nechal pracovat. Udělali jsme velký oblouk a vraceli jsme se k potoku, po chvíly pes označil kapku barvy. S největší pravděpodobností divočák šel kus potokem. Aron opět zalehl do řemenu a jistým krokem pokračoval vzhůru do strmého kopce. V této roční době jsou louky hojně navštěvovány jelení zvěří a v dostatečné vzdálenosti od luk v mlazinách mají denní stávaniště. Napojili jsme se na jeden ochoz jelenů a stoupali jsme vzhůru. Viděl jsem to černě. Nikde žádná barva všude sucho, tak že otisky nebyly rozeznatelné. Asi po 300m jsme narazili na kapičku barvy. To mě ujistilo, že jdeme správně. Pokračovali jsme dál, fyzické síly mně opouštěly. Ušli jsme dalších asi osm set metrů, ale barva se už neobjevila. Došli jsme na starou paseku s pomístným bukovým nárostem a tam se pes zastavil. Usoudil jsem, že je to marné a smířil se s tím, že prase nedohledáme. Žil jsem v domění, že Aron se chytil nějaké jelení stopy a jde po ní. Kamarád a já, splaveni a docela vyčerpaní odpočíváme a rozprávíme o lesnických záležitostech. Aron byl pořád nervózní, větřil směrem do nárostu několikrát na mě vyskočil. Kamarádovi říkám, poslechnu Arona, projdeme ještě ten bukovej nárost a pak jdeme k autu. Aron napjal řemen, nedalo se tam skoro projít, prodíral jsem se za ním, když najednou asi po čtyřiceti metrech slyším velký rachot. Přišli jsme pod starý vývrat, kde bylo zalehlé naše prase , které vylítlo jak střela. Strhnul jsem Aronovi obojek a začala velká honička. Lítali kolem mě tryskem, málem mě porazili. Po chvíli pes zahnal prase do vysokého lesa asi sto metrů pod nás a začal bafat na místě hlubokým hlasem. Není snad lepší odměna, než slyšet a vidět svého psa jak stavý postřelený kus. Přiiblížil jsem se na dostřel a prase dostřelil. Zažíval jsem okamžiky štěstí. Prase bylo střelené na měko, těsně pod žaludek. Byl to zatím náš nejtěžší dosled. Na mapě jsem naměřil od nástřelu k zálehu 1200m vzdušnou čarou do prudkého kopce.
Tento příběh píšu proto, abych zdůraznil důležitost věřit psovi na stopě a předčasně to nevzdávat.
Horridóó! Václav Vacek
(Jizerské hory, revír Fojtka)