Vždy, když se vrátím
Vždycky, když se vrátím z dosledu přemýšlím nad tím co se v danou chvíli, když střelec střílel na zvěř, mohlo přihodit, že zvěř nezůstala v „ohni“, ale musel jsem se svým psem po několika hodinách jít a poraněnou, někdy i zhaslou zvěř najít. Většinou jsou to náhody, lovecká horečka, špatně nastřelená zbraň, ale pro všechny tyto případy vlastně ty naše psy barváře chováme a někdy se i pyšníme, jakou práci nám to ten náš čtyřnohý přítel ukázal.
Minulý týden mi zavolal kolega ze sdružení, že v noci střílel na divočáka někdy v půl dvanácté v noci. Za silného deště a tmy stoupal po cestě, která vedla do prudšího kopce. Nahoře na rovině, uviděl divočáky, snad 30m od sebe jak jsou „zarytí“ ve staré slámě, která zde zbyla po příkrmu krav. Střílel na toho vpravo, který byl natočen bokem a který mu odkryl svou komoru pro dobrý zásah. Po ráně se divočáci rozeběhli do dvou stran, každý jiným směrem. Na nástřelu ani kousek něčeho co by ukazovalo na jakékoli poranění nebo zásah. Ráno šel ještě jednou zkontrolovat nástřel, ale zase nenašel nic. Proto se mi kolega, ozval.
Na nástřel jsem se dostal po půl jedné odpoledne.. Bylo 26 stupňů, a jak se říká prádelna. Z vláhy nočního deště se za svitu slunce vypařovala voda, takže všechno co jsem měl na sobě, bylo při jakémkoli pohybu okamžitě propocené. Od známého jsem se dozvěděl již výše popsané, jen dodal, že si myslí, že prase při výstupu do kopce, zadýchání a špatné viditelnosti přestřelil. Pokud to tak není a my se psem něco najdeme, tak si nemáme všímat toho prasete, co šlo vlevo a nahoru, ale toho co zatáhlo do lesa.
Když jsem odložil psa a šel zkontrolovat nástřel, nenašel jsem vůbec nic. Myslel jsem si, že noční déšť všechno smyl. Zavolal jsem na psa a dal povel „hledej“. Pes začal kruhovat a najednou se zastavil na jednom místě. Dal jsem povel „čekej“ doručkoval k němu. To co jsem, nenalezl já, ani můj kolega měl můj pes nalezeno během jedné minuty. Rozmytá barva na koncích trávy. S povelem stopa jsem čekal, kam mě pes povede, aby to náhodou nebylo do směru, do kterého mi kolega řekl, že jít nemáme. Pes si, ale myslel o slovech kolegy asi své, protože zrovna tím směrem „doleva a nahoru“ jsme vyrazily. „Marku tam ne“ jsem slyšel, když jsem se vzdaloval od nástřelu. Čekal jsem, že po pár metrech pes udělá kruh a vrátí se směrem k nástřelu, ale najednou pes stojí. „Čekej“, doručkuji k němu a vidím barvu. 30m od nástřelu tímto směrem je to divné. Přece sem to trefené prase vůbec neběželo!!! Nechal jsem psa pokračovat v práci. Po 100metrech se pes přibrzdil, ale pokračoval s nosem při zemi dál. Kontroloval jsem zrakem místo, kde se přibrzdil a na tom místě jsem našel kus svaloviny. Co je tohle za blbost, říkal jsem si pro sebe. Vždyť na stopě, kde by nemělo nic být, je barva a svalovina. Po dalších asi 300 metrech jsme došli k oplocence, kde Jumbo začal kruhovat a hledat stopu. Nechal jsem ho chvíli pracovat, protože, se mi z povídání kolegy příliš nezdálo to jeho vysvětlení kam, které prase běželo a hlavně počasí které bylo nesvědčilo ani mému psovi, jsem se rozhodl odložit psa zpátky u nástřelu, abychom zkontrolovaly další věci, které se mohli v noci stát. Nechal jsem psa čtvrt hodiny odpočívat, protože na něm bylo vidět, že mu nosová práce dává zabrat. Pak jsem zavolal psa znovu k nástřelu, ale šli jsme z jiné strany a pes na povel „hledej“ kruhoval trochu v jiném místě než předtím. Tentokrát se vůbec nezastavil a zabral za řemen a šel přímo na kraj lesa. Bez zastavení jsme prošli zhruba 100m trnek a lesního podrostu a došli k zhaslému divočákovi. Když jsem zavolal kolegu tak mi řekl, že to je ten divočák, na kterého střílel. Při vyvrhování jsem si všiml, že divočák má pouze vstřel, že se mu kule zastavila o žebra. Stříleno bylo ráží 8x57JS proto jsem věděl, že ještě není konec. Na tak krátkou vzdálenost by přece kule musela kus prostřelit a ne zůstat v něm. Po nezbytné pochvale psa a dalším odpočinku jsme se vrátili znovu k nástřelu stejně jako ze začátku a já čekal, jak se pes bude chovat při povelu „hledej“. Pes už bez zastavení u barvy na nástřelu vyrazil po stopě a cestou mi už nic neukazoval. Šli jsme asi stejnou cestou, protože pes měl hlavu při zemi a já …….. no v tom vedru jsem už přestal přemýšlet a bylo mi jedno, kudy jdu hlavně jsem čekal na konec. Konec přišel znova u té oplocenky, co jsem nechal psa pracovat. Tentokrát jsem mu sundal obojek a nechal ho na volno. S povely „hledej stopa“ a „tady hledej“ jsme obešli celou oplocenku, kde jsem nikde nenašel sebemenší narušení pletiva. Nevěděl jsem co dál. Jumbo si vedle mě nervózně lehl a díval se co bude dál. Po několika minutách, jsem si řekl, že zkusím ještě tu oplocenku uvnitř. Když jsem nadzdvihnul pletivo pes znovu ožil, vběhl do zhruba metrových trnek, lopuchu a co já vím jakého svinstva a já jen sledoval podle pohybů vrcholků rostlin, kde asi zrovna je. Zhruba před půlkou byl pohyb jen na jednom místě a najednou jsem slyšel hlas. Takže se to povedlo. Jumbo o divočákovi v oplocence věděl, čekal, až ho tam pustím. Při vyvrhování jsem důkladně prostudoval vstřel, který byl na měkko s výstřelem přes svalovinu zadního běhu. S tímto zraněním uběhl divočák asi 600m, aby zalehl a zhasl.
Když přijel kolega, nevěřil svým očím. Tohle není možné. Prasata byla určitě dvě a při výstřelu byla od sebe skoro metr. Není možné aby, jednou ranou …………………………………….
Celou dobu jsme se s Jumbem pohybovali zhruba ve vzdálenosti 1500m. Vedro dalo zabrat mě i jemu. Většina práce byla provedena na spasené louce od krav, které byly přehnány 4dny před touto dohledávkou. Všude bylo plno přerytých kravinců od prasat.
Když jsem dorazil unavený domů, zase jsem začal přemýšlet nad tím, co se v noci pří výstřelu mohlo stát a jestli nějakou roli sehrála tma, lovecká horečka, špatně nastřelená zbraň nebo co já vím. Nejlépe to ví střelec.
Horidoooooo Marek Kraus